Genetické minimum

 

Základem chovatelské činnosti je volba chovného páru, při kterém vybíráme především podle plemenných znaků obou jedinců. Obecná chovatelská praxe či zásada je spojovat podobné s podobným, což dává opět podobné. Tento způsob spojování rodičovského páru se nazývá volba stejnorodá. Používá se k upevňování požadovaných znaků a s výhodou se uplatňuje při vysoce vyrovnaném a kvalitním chovu psů.Při odstraňování některých nedostatků v chovu se využívá volba vyrovnávací : ta spočívá v tom, že pro nápravu nežádoucího znaku  jednoho z rodičů k němu vybereme jedince, který tento znak nevykazuje.

 

Pozor! Hodně chovatelů se domnívá, že k odstranění nedostatku je nutné použít partnera s opačným nedostatkem. Například : drobná malá fenka bude kryta příliš vysokým a příliš mohutným psem; fena se strmým úhlením pánevních končetin bude kryta  přeúhleným psem, nebo bude fenka s přestavěnou zádí nakryta psem se zádí spáditou. To všechno je ale velkou chybou. K drobné feně malého vzrůstu nikdy nevybíráme příliš velkého až přerostlého psa, atd.! Pro úplné názorné vysvětlení : pokud smícháme černé a bílé kuličky, vznikne směs bílých a černých kuliček, nikoli kuličky šedé!

 

Genetika je poměrně náročná věda, která nám však může v některých případech poskytnout pro chovatelskou práci důležité informace.

Mnohé je dokonce možné předem spočítat, jiná fakta logicky odvodit či předpokládat. Ovšem ani znalost genetických zákonitostí nám nepomůže si předem naplánovat a vyprodukovat zcela dokonalého psa. Spíše by nám její znalost měla pomoci eliminovat nežádoucí znaky, vady a zdravotní obtíže.

Metod čistokrevné plemenitby je několik druhů.

 

Metody plemenitby

1.čistokrevná  2.křížení

Našeho plemene se týká pouze čistokrevná plemenitba a z té plemenitba

-příbuzenská

-liniová

-cizorodá

 

Příbuzenská plemenitba - Dělíme ji na úzkou, blízkou a vzdálenou(liniovou).

 

Velmi úzká plemenitba

Jsou při ní vytvářeny tzv. inbrední linie. Pojmem úzká příbuzenská plemenitba (incest) představuje produkci potomstva mezi blízkými příbuznými, například mezi bratrem a sestrou, nebo mezi otcem a dcerou (matkou a synem).  Toto spojování není v chovatelské praxi příliš časté s ohledem na vysoké riziko poškozených plodů a  snížení vitality štěňat.

Příbuzenská plemenitba je dobře použitelná za podmínky, kdy pracujeme s chovným materiálem známým po genetické stránce  ! 

 

Blízká příbuzenská plemenitba

Příbuznost se zde pohybuje na úrovni teta x  synovec, strýc x neteř, bratranec x sestřenice apod. Podstata plemenitby je stejná jako v předchozím případě, jen zde není tak těsná příbuzenská vazba.

 

Liniová plemenitba

Je to nejvhodnější plemenitba pro šlechtění většiny zvířat,při které se opět využívá příbuzenská plemenitba mezi vynikajícími jedinci s ustálenými znaky plemene. Vychází se z několika zvířat, kteří pocházejí z úzkého příbuzenského spojení či jsou úzce příbuzensky používáni pro ustálení požadovaných znaků a vlastností.Pokud jejich potomci vykáží stejné požadované vlastnosti, jsou sami základem chovné linie. S tou se dále pracuje vzdálenou příbuzenskou plemenitbou tak, aby se požadovaný znak neztratil.Jestliže populace není dosti velká pro to, aby se mohlo současně pracovat s více nepříbuznými liniemi, je lépe používat vzdálenou příb. plemenitbu a dostatečnou selekci.

Konkrétně - na určitou fenu je vybírán potencionální otec.Měl by se vybrat ten, který má s fenou dvakrát či vícekrát společného předka ve vzdálenější generaci, např. mají stejného pradědečka a prapradědečka. Tím by měly být zachovány charakteristické znaky linie.

Jakmile však použijeme křížení linií mezi sebou či připáříme zcela nepříbuzného psa, pak celá práce příbuzenské plemenitby ztratila svůj smysl, ovšem často je třeba toto učinit z důvodu oživení, ozdravení krve.

 

V každém případě je v případě příbuzenské plemenitby snazší a pravděpodobnější určit určité exteriérové i povahové znaky, které budou přenášeny na potomstvo. Samozřejmě mohou být kladné i záporné a zde je nutno provádět přísnou selekci. Příbuzenskou plemenitbou totiž kumulujeme jak žádoucí, tak i nežádoucí znaky a vlastnosti, včetně možnosti některých dědičných chorob. Ty se mohou  objevit až po mnoha generacích a opět záleží na přísné selekci a zhodnocení kritérií pro daného opakovaného předka.

Příbuznost, tedy její vyjádření procentem, je možno určit dle tzv. Wrightova vzorce.

Fx = Σ (0,5 ^{n1 + n2 + 1}) * (1 + Fa)

kde n1 je počet volných generací ze strany otce, n2 je počet volných generací ze strany matky. Jako volnou generaci označujeme tu, kde se společný předek nevyskytuje. Fa označuje koeficient příbuznosti u společného předka, který sám vznikl příbuzenskou plemenitbou. 

Výsledek je značen jako Fx (%) . Je vyjádřen v procentech a měl by být co nejmenší. Čím je vyšší, tím jsou si daní jedinci příbuznější. FCI doporučuje u málopočetných plemen nepřekračovat hodnotu 10%. Jako hraniční se většinou považuje hodnota Fx max. 12,5 % při 4 generacích předků.

Dalším způsobem vyjádření koeficientu příbuznosti je i metoda F.Horáka, spočívající ve výpočtu součtu generací, ve kterých se vyskytují spol. předci.Nejdříve je nutné si zapamatovat následující čísla:

 

součet generací ke společnému předku minus 1	2..... koeficient = 25,00 %
Se rovná ..........................................	3.....                     12,50 %
	4.....                       6,25 %
	5.....                       3,13 %
	6.....                       1,56 %
	7.....                       0,80 %
	8.....                       0,40 %
	9.....                       0,20 %
	10....                      0,10 %

 

 

Dále postupujeme například takto:

 

1) Toto je rodokmen jedince vzniklého spojením bratra a sestry :

                                                 1. generace                    2. generace            3. generace

X	A	C	F
			G
		D	I
			H
	B	C	F
			G
		D	I
			H

 

Společný předek C je u otce A i u matky B ve druhé generaci,

tj. 2 + 2 = 4 - 1 =  3 (koeficient 12,5 %). Totéž i u předka D: 2 + 2 = 4 - 1 = 3 (12,5 %)

Součet koeficientů obou předků je 25 %. Toto číslo značí zvýšení homozygotnosti získaného potomka (X) ve srovnání s jedinci pocházejícími z nepříbuzného spojení.

 

2) Toto je rodokmen potomka ze spojení otce s dcerou ( nebo matky se synem):

 

                                             1. generace                        2. generace                3. generace

 

X	A	C
		D
	B	A
		E

 

 

Jedinec A je ze strany otce v 1. generaci, ze strany matky v druhé, čili 1 + 2 = 3 - 1 = 2, koeficient v tabulce je 25 %.

 

3)  Stejný způsob zachováváme i v případě, že máme více společných předků:

 

                                               1. generace               2. generace          3.generace                             

 

X	A	C	G
			H
		D	I
			J
	B	E	C
			K
		F	I
			L

 

 

Předek C je u otce ve druhé generaci, u matky je ve 3., tj. 2 + 3 = 5 - 1 = 4 (koeficient 6,25%)

Předek I je jak u otce, tak u matky ve 3. generaci, t.j. 3 + 3 = 6 - 1 = 5 (koeficient 3,13 %). Součet obou koeficientů je 6, 25 + 3, 13 = 9,38 %.

Je vidět, že stupeň příbuznosti je v tomto případě daleko nižší než u obou předchozích kombinací.

 

4) V tomto případě je jeden z předků sám produktem příbuzenské plemenitby:

 

                                                1. generace                     2. generace                3. generace

 

X	A	C	F
			G
		D	C
			H
	B	A	C
			D
		E	I
			H

 

 

Nejprve spočítáme koeficient předka pocházejícího z příbuzenské plemenitby, zde otce: předek C je u něj ve 2. a 3. generaci, čili 2 + 3 = 5 - 1 = 4 (koeficient 6,25 %).

Pak počítáme koeficient spojení otce A s matkou B ( jeho dcerou): první společný předek A je jednou v 1., podruhé ve 2. generaci, čili 1 + 2 = 3 - 1 = 2 (koeficient 25 %). Další společný předek H je u obou rodičů vždy ve 3. generaci, tj. 3 + 3 = 6 - 1 = 5 (3,13 %). Všechny vypočítané koeficienty sečteme a dostaneme výsledek 6,26 + 25 + 3,13 = 34, 38 %.

Tento potomek má nejvyšší koeficient příbuznosti ze všech uvedených případů, protože pochází z kombinované příbuzenské plemenitby.

 

Za příbuzenskou plemenitbu se považují případy, kdy mají potomci koeficient 6,25 %  a vyšší (Johansson + Lush).

Jak jsme si výše řekli, určí nám koeficient příbuzenské plemenitby rodokmenovou hodnotu příbuznosti v provedeném spojení. Ve skutečném chovu to ale je trochu jinak.

Vypočítali jsme, že jak při spojení sourozenců mezi sebou, tak i rodiče s potomkem, máme shodný koeficient příbuznosti 25%.

Když ale vezmeme v úvahu složité cesty předávání vloh z předků na potomky, musíme uznat, že ve skutečnosti sourozenci nemusí být navzájem vůbec příbuzní nebo mohou mít jen velmi málo shodných zděděných vlastností. Jejich faktická příbuznost  tedy může být velice malá nebo dokonce nulová. Pak by skutečný koeficient jejich příbuznosti byl o hodně menší než těch teoretických 25% nebo byl dokonce nulový.

Naproti tomu vždy jsou spolu příbuzní rodič a potomek - použitý potomek vždy má polovinu své dědičné výbavy od svého rodiče, se kterým byl spojen v dalším chovu. Faktický koeficient příbuznosti štěňat z takového vrhu pak  je roven těm teoretickým 25% .

V praktickém chovu je tedy neustále nutno počítat s tím, že vyšší příbuzenskou plemenitbou je spojení rodiče s potomkem než spojení sourozenců mezi sebou

Možnosti a rizika příbuzenské plemenitby

Jedno z nejdůležitějších témat v souvislosti s genetikou je v chovatelství bezesporu příbuzenská plemenitba (  Inbreeding). Je to metoda chovu často zatracovaná, jindy naopak upřednostňovaná, jeden chovatel v ní vidí ten největší přínos ve svém chovu, jiný ji pokládá za původ toho nejhoršího, co v chovu existuje. Nicméně příbuzenská plemenitba je pouze jednou z běžně používaných metod v chovu. Její výsledky záleží především na tom, s jak kvalitním chovným materiálem se pracuje a jak dalece chovatel rozumí zákonům dědičnosti. Pokud chovatel použije po genetické stránce kvalitní chovné jedince, pak je výsledek dobrý. Pokud chovatel dobře nezná ten „svůj genetický materiál" a použije nevhodné jedince, je zřejmé, že výsledek musí být špatný. V zásadě je zřejmé, že platí všeobecně uznávané pravidlo, že příbuzenská plemenitba, je metodou kontroly genetického zdraví populace. Příbuzenská plemenitba je nutná, pokud chceme udržet určitý typ daného plemene, pokud chceme upevnit znak, který je pro naše plemeno žádoucí či vyžadovaný, stejně tak kdyby nikdo nepoužíval příbuzenské plemenitby, existovalo by podstatně méně psích plemen.

Co je tedy, jednoduše řečeno je podstatou příbuzenské plemenitby? V zásadě jde o opakování se některých předků v rodokmenu určitého jedince. Znamená to, že pes pocházející z příbuzenské plemenitby, bude mít v rodokmenu méně předků než jedinec z nepříbuzenské plemenitby. Dále je jasné, že vlohy onoho opakujícího se předka (může být jeden i více) budou u potomstva „nahuštěny" - „koncentrovány". V praxi jde tedy o to, že připříbuzenské plemenitbě jsou spolu spojováni jedinci, kteří mají mezi svými předky jednoho či více předků stejných - společných, jsou to tedy jedinci navzájem příbuzní. Potomci z takového spojení v sobě budou mít nahromaděny vlohy společného předka (nebo více předků) a bude se mu (jim) více podobat než předkům ostatním.

 

Při nerozumném využívání příbuzenské plemenitby může dojít k tomu, že potomstvo je sice na první pohled krásné, ale vykazuje některé nežádoucí vlastnosti. Sem mimo jiné patří: 

 

a)   Nedostatečná životaschopnost potomků - štěňata bez viditelných důvodů brzy hynou, nemají sací reflex, nejsou schopná vyhledat struk 

b)   Nedostatky v obranyschopnosti organismu - štěňata i dospělí psi se obtížně vyrovnávají i s jinak zanedbatelnou infekcí. Do této oblasti patří například i neschopnost vytvořit si po očkování dostatečnou hladinu protilátek. 

c)   V dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce - psi s malým zájmem o krytí nebo s nedostatečnou kvalitou spermií, feny s málo hormonálně naladěnou říjí,feny s málo početnými vrhy, špatné matky atd. 

d)   Další problémy, které lze pozorovat - slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.

 

Cizorodá plemenitba

Je to určitý plemenný výběr, kdy se mezi sebou spojují nepříbuzní jedinci. Je vhodná, dobrá či špatná, hlavně v závislosti na stanovení kritérií pro chov. Při vnitřní plemenitbě, tedy dané populaci , je možno používat všechny typy plemenitby a je skutečně velmi důležité stanovit přesné podmínky a kriteria pro uznávání zvířat do chovu. U jedinců nepříbuzných se může objevit jak potomstvo zcela korektní ve znacích a vlastnostech i zdravotním stavu, tak je ale i naopak možno zakódovat zcela neznámé vlohy a nežádoucí znaky pro exteriér, povahu i zdrav. stav. Je to prostě velká neznámá a intenzivní  využití neznámého, např. dovezeného jedince, může způsobit velké problémy. Je  nezbytné prověřit jeho plemennou hodnotu. Je zde proto třeba se informovat o zdravotním stavu všech předků. 

U všech způsobů plemenitby je třeba důsledně provádět selekci a u zvířat, v chovu používaných a věnovat pozornost metodám kontroly dědičnosti.

 

Shrnutí:

-u partnerů by nikdy neměli být spojovány stejné vady a nedostatky. Opačný extrém k vadě nikdy tuto vadu nevyrovná, vždy je třeba vady eliminovat použitím standartního, typického znaku.

-použití liniové či vzdálené příb. plemenitby je vhodné pro udržení a upevnění určitých znaků s přihlédnutím na předka s vysokou a prověřenou plemennou hodnotou

-zapojení nového nepříbuzného jedince do chovu by vždy mělo být řádně vyhodnoceno

-neopakujeme spojení rodičů, ze kterých nevzniklo kvalitní potomstvo, stejně jako nepřipouštíme stejného plemeníka na sestry, dcery či matky dotyčné partnerky

-vysokou plemennou hodnotu psa netvoří ti nejlepší, šampioni, kteří mají mezi dalšími sourozenci psy s vadami.Nejkvalitnější je vrh, kdy jsou všichni potomci bez vážných vad.Šampioni nedávají vždy šampiony!!!

-každý pes by měl být objektivně zhodnocen z hlediska kvality potomstva bez ohledu na vlastní tituly

-nedílnou součástí plemenné hodnoty jsou i pracovní a charakterové, povahové vlastnosti, které tvoří plemeno jako takové, není to jen exteriér

 

Základem chovatelské práce je dodržování standardu plemene

Hodnoty psů,vyhodnocování odchovů a účinná nekompromisní selekce u těch zvířat, kde se objevují dědičné, vylučující vady a kde se již ztrácí požadovaný typ a charakter plemene.

 

Zpracovala: Ing.H.Blatoňová a D.Žampachová

 

Použitá literatura:

Genetika v kynolog. praxi ing.J.Dostál CSc., Chov psů doc.Z.Procházka, MVDr. Jindřich Steinitz, F.Horák a další