Historie

Zdroj: Sherry E. Wallis, © 1998;
Akita Club of America , www.akitaclub.org/history/hist.html
Překlad: Markéta Oravcová

VZNIK A VÝVOJ PLEMENE

Pravěk

Japonské ostrovy tak jak je dnes známe, byly během doby ledové součástí pevninské Asie. Tvořil je výběžek srpkovitého tvaru, který obklopoval vnitřní moře. Na severním konci tento výběžek začínal Sibiřským poloostrovem, na jižním byl ukončen dnešní Koreou. V době kamenné se přes pozemní mosty ze Sibiře na Aljašku či do Japonska stěhovali lovci za migrující zvěří. Nejstarší nálezy kamenných nástrojů naznačují, že lidé trvale žili na území dnešního Japonska již více než před 15 tisíci lety.
Lovce doprovázeli psi špicovitého typu, kteří jim pomáhali při lovu. Archeologické vykopávky z tzv. období Joma (cca 10 000 let př.n.l.) prokázaly, že kosterní ostatky těchto loveckých psů se typově shodují s ostatky psů primitivních severských národů, ale i národů korejských, čínských či japonsko-indonéských a australských.
Nedávné archeologické nálezy naznačují, že s vystěhováním z Koreji a Číny souvisí vznik zemědělské společnosti, která postupně vytlačila kočovné kmeny na sever. Tání ledovců v Severní Americe způsobilo drastické změny po celém světě. Pro Japonsko znamenal vzestup úrovně hladiny moře vytvoření řetězce ostrovů a jednotlivé ostrovy se tak od sebe odlišily velikostí, reliéfem i klimatem, které sahá v rozpětí od tropického po téměř arktické. Jakmile se celistvá masa rozdělila na jednotlivé ostrovy, spojení mezi nimi vzájemně i s pevninou bylo silně omezené nutností použít nějaký typ plavidla (vor, loďku). Tato izolovanost mohla tehdy zahájit proces odlišení mezi jednotným špicovitým typem psa a časem by se zřejmě psi přizpůsobili specifickým loveckým potřebám konkrétní oblasti. Tito psi by byli také méně vzhledově odlišní, protože by se omezil počet chovných možností. Přesto však základ typu špice zůstal a přetrval.

Obchodní cesty

Národy Ainu z Hokkaida a Karafuto ze Sibiře a Mongolska přišli po obchodních cestách ze severu. Obyvatelé jižních japonských území střídavě bojovali a obchodovali s Koreou, jejich intenzivní obchodní vztah vznikl již před 2,5 tisíci lety. Čína vábila Japonsko, které si nadšeně osvojovalo právě čínské mravy. Japonci přijali čínské písmo a jejich přírodní náboženství Šintó bylo velmi ovlivněno čínskou formou Buddhismu. Také převzali technologie pro pěstování a sklizeň rýže.
Oblíbeným a oceňovaným darem u dvorní aristokracie byli psi a Číňané posílali do Japonska mnoho rozmanitých psů; od malého psíka do klína („china", velmi oblíbeného u japonských dam stejně jako u těch čínských) po lovecké psy, kteří pracovali společně jestřáby. Na vyobrazeních psů, které používali Číňané k lovu, jsou také ti, co vypadají jako podsaditější a huňatější saluki, než jak je známe dnes. Karavany ze středního východu a Evropy, které přicházely po Hedvábné stezce za obchodem, bezpochyby dovezly tyto psy do Číny.
Přestože si Japonci osvojili mnoho čínských mravů, postupně se stávali samostatnějšími, což přecházelo až v jakési izolování se. S příchodem 16. století převzali výnosný obchod s hedvábím obchodníci, kteří zboží prodávali zaoceánským lodím. Díky Jezuitským misionářům měli nad tímto obchodem výhradní kontrolu Portugalci, a tak se díky těmto vazbám někteří psi z Evropy dostali až k japonskému dvoru.
Když byla v roce 1615 na japonské pobřeží vyplavena posádka ztroskotané holandské lodi Východní Indie, znamenalo to konec portugalské nadvlády nad obchodem s Japonskem. Mezi posádkou této lodi byl i anglický kormidelník William Adams, který velmi zaujal tehdejšího šóguna Ieyasu Tokugawu. Jeho přízeň dopomohla Adamsovi až k zisku titulu samuraj, stal se jediným člověkem ze západu, který byl kdy takto vyznamenán. Šógun dal Adamsovi jméno Anjin (kormidelník). Adams a jeho příběh se stal námětem románu Jamese Clavela Šógun.
Během vlády Ieyasu Tokugawy se Japonsko otevřelo i dalším evropským lodím. Společně s těmito cizinci ze Západu přišlo ještě více nových psů (tzv. kari inu), většinou se jednalo o chrty. Ieyasu si údajně držel 60 - 70 těchto psů k lovu vysoké. Jejich popularita znásobená nízkým zájmem o vlastní odchovy mohla vést ke konci japonských národních plemen, avšak v roce 1635 Japonsko opět vstoupilo do období izolace. V roce 1640 totiž Ieyasův syn a následník uzavřel cizincům celé Japonsko s výjimkou Jokohamského přístavu, to kvůli obchodu s Mongolskem, Koreou a Čínou. Japonská odloučenost tedy zůstala neporušena na dalších dvě stě let až do chvíle, kdy Matthew Perry, admirál amerického námořnictva, vplul se svou válečnou lodí v roce 1854 do Tokijské zátoky a donutil tak Japonsko otevřít se Západu.

Otevřenost vůči Evropě a Spojeným státům

V Japonsku tak tehdy opět začal proces zájmu o vše cizokrajné, zaměřující se tentokrát na západní svět. Evropští důlní inženýři začali s pracemi v dolech severních hor na ostrově Honšú. Část této oblasti je známa jako prefektura Akita, během 19. století se však nazývala Dewa, s hlavním městem Odate, které leží v hornaté, drsné a chladné krajině daleko od západních plání.
Velkou zvěř v těchto končinách tvořili kanci, losi, a menší druh medvěda, tzv. Yezo (Ezo). Psi využívaní k lovu zde na severu byli vyhlášení svou velikostí. Pověst praví, že kdysi dávno jeden velmož vyšlechtil psa obzvlášť vhodného právě tento typ lovu. Tímto velmožem by mohl být potomek rodiny Sanehide, který hledal útočiště v oblasti Akita v době, kdy jeho rodina ztratila přízeň šóguna Tokugawy. Dewa, kde se nedělo mnoho zajímavého, byla příhodnými klidnými vodami pro Daimya. Výsledky jeho chovatelské práce tak mohly být počátkem velkého japonského loveckého psa.
Na rozdíl od venkovských oblastí obývali hustě osídlená japonská města obvykle psi smíšeného či cizokrajného původu. S výjimkou japan china se zřejmě nikdo nezajímal o vývoj či zachování čistokrevných plemen. Po dlouhá staletí byly psí zápasy oblíbeným sportem kasty samurajů. Zatímco v dřívějších dobách by měli někteří tito psi jiné poslání, např. lov, společně se změnami, které přinesla nová orientace k Západu, byli někteří z nich obětováni tomuto „sportu". Oblíbeny k tomuto byly bojové tosy, kříženci původních tos (pes ze Šikoku) a rozličných dovezených mastifovitých psů. Pro zvětšení velikosti a obratnosti v bojích byli tito psi na severu dále kříženi s původním psem oblasti Dewa/Akita. Pravděpodobně byly též použity německé dogy přivezené z vlasti důlními inženýry a tibetští mastifové, dovezení mongolskými obchodníky.

Počátek hnutí za zachování plemene

S příchodem 20. století se společně se sílícím japonským nacionalismem zrodila snaha zachovat původní japonská plemena. Jakmile se zájem začal obracet k vlastní historii a kultuře, začali si Japonci všímat také psů, kteří zde existovali již po staletí. Vzdálenost a odloučenost venkovského severu od hospodářských, těžce urbanizovaných krajů způsobila, že lov byl vždy důležitým zdrojem obživy. Když se tedy pozornost stočila k původním plemenům, byli to právě matagi-inu (lovečtí psi), kteří mohli sloužit jako základ k této obnově. Velmi důležitou úlohu sehrál v tomto hnutí profesor Shozaburo Watase, který publikoval článek o japonských plemenech v časopise Inu (Pes) v roce 1915. Byl to on, kdo začal přednášet o těchto plemenech a předsedal Komisi pro záchranu Ministerstva vnitřních záležitostí. Společně s dalšími chtěl zachovat původní japonská plemena a dále šířit poznatky i zájem o ně. Snažení profesora Watase přineslo své ovoce, když v červenci roku 1931 japonská vláda vyhlásila velkého psa Japonska Národní památkou. Pes byl pojmenován podle svého původu - po prefektuře Akita. Během dalších 6-ti let jej následovaly i další plemena. Mezi středně velkými psy to jsou Kai (Kai-Ken), Kishu, Shikoku a Hokkaido, a Shiba jako plemeno malé. Výbor získal podporu obyvatel z celého Japonska. Přestože klub přátel Akit, tzv. Akita Inu Hozonkai (AKIHO), byl vytvořen již v roce 1927, snahy o získání vládní podpory vyšly zejména od Nipponken Hozonkai (NIPPO). Tento klub byl vytvořen v červnu 1928 panem Saito Hirokichi z Tokia a jeho dalšími spolupracovníky. NIPPO začalo psy registrovat, vydávali zpravodaj a také pořádali výstavy.
Zájem o akity velmi podpořila další publicita plemene. První byl příběh Hachi-Ko, který se objevil na titulních stránkách tokijských novin v r. 1932. Poté přišla s velkým zájmem sledovaná návštěva Hellen Keller. Tyto příběhy, a zejména Hachi-Ko, soustředily pozornost národa na hodnotu původních plemen. Naštěstí se tato pozornost shodovala s rostoucím pocitem nacionalismu, jinak by tato původní plemena mohla zmizet úplně. V městských oblastech bylo k nalezení jen velmi málo těchto psů a pro usnadnění určení, zda konkrétní pes skutečně odpovídá původnímu typu, vyvinul NIPPO psaný standard, prvně publikovaný v září 1934. Aby bylo možné jej vytvořit, používal členský výbor spisy vydané v dřívějších článcích, externí názory, posudky z prvních výstav, studie historických dokumentů, pozorování psů v jednotlivých oblastech i standardy severských psů obecně, stejně jako své vlastní uvážení. Mezi vnější prameny patří také Siebold's Fauna Japonica, pojednání o archeologických nálezech. Práce se odvíjely také od ostatků velkého psa nalezených v provincii Akita, i když výbor měl zjevně potíže přesně definovat jeho původ a typ. Po dvě století byl totiž původní lovecký pes ovlivňován rozličným míšením pro zvýšení bojovnosti v arénách, což ztížilo výboru úkol - jasně určit, jak má vypadat opravdová akita. Do původních plemen byly míšeny nejrůznější typy psů, včetně mnoha evropských obřích plemen, a to i německých dog. Jejich vliv byl nepochybně zodpovědný za věhlasnou velikost psa z Odate, hlavního města provincie Akita. Jestliže o psech z oblasti Akita se mluvilo jako o „velkých" psech, o psech z Odate se mluvilo jako o „obrovském" psu a Odate nebylo jediným místem výskytu tohoto „obrovského" psa. Naštěstí psi matagi z odlehlých horských oblastí byly dostatečným zdrojem původního typu, který tak mohl být použit pro počátek obnovy.

Druhá světová válka

Konec těmto chovatelským výsledkům samozřejmě učinil příchod druhé světové války. Můžeme se jen domnívat, jakým směrem by se japonská plemena vydala, nebýt tohoto zásahu. Udržet ve válečných časech veliké psy naživu bylo téměř nemožné. Problémem nebyl jen nedostatek jídla, ale také fakt, že psí kožešina se užívala k výrobě vojenského oblečení. To byly důvody, proč policie v prefektuře Akita obdržela rozkazy, dle kterých měli být všichni psi (kromě německých ovčáků) z měst i vesnic odchyceni a utraceni. Psi, kteří přežili, buď pracovali u policie nebo je jejich majitelé ukryli, což bylo samozřejmě snazší v odlehlých venkovských oblastech. Následky byly nedozírné; ke konci války byla Akita na pokraji vyhynutí. Nadšené úsilí a odevzdání však udrželo plemeno při životě a v r. 1948 se zformovala třetí organizace - Akitainu Kyokai (AKIKYO). Všechny tyto kluby, NIPPO, AKIHO i AKIKYO , udržovaly svůj vlastní registr, standard, a pořádaly výstavy. Mnoho psů bylo zaregistrováno a také vystavováno ve více než jen v jednom z těchto klubů.

Akita v Americe

Plemeno upoutalo pozornost mnoha amerických vojáků, kteří přišli po válce do Japonska. Domácí nabídka na tuto poptávku akit jako domácích mazlíčků velmi rychle zareagovala. Spousta psů milovaných okupačními vojáky pocházelo z tzv. "továren na štěňata" a tedy asi nikoli toho nejlepšího původu. Mnoho psů s již lepším původem vláda prohlásila za národní památku, čímž zabránila jejich exportu do USA. Přesto však mnoho akit nakonec doprovázelo své pány k americkým břehům. Někteří s posláním domácího mazlíčka, jiní byli prodáváni nebo darováni dál a někteří z nich byli využiti k chovu.
Vzniklo mnoho rozličných chovatelských klubů, které spojoval zájem o toto plemeno. American Kennel Club přijal Akity jako nové plemeno do skupiny Miscellaneous (Různé) v r. 1956, bohužel však spory mezi jednotlivými skupinami majitelů pozdržely jeho úplnou registraci. V r. 1955 M. K. Spelmeyer založil Akita Dog Association of America (Americká asociace Akit). Jako reakci na uzavřené členství v této asociaci založilo jedenáct lidi, vlastníků cca 30 akit, v roce 1956 mezi sebou Akita Kennel Club (Chovatelský klub akit). Poté si změnili název na American Akita Club (Klub Americké akity) a v r. 1960 byl tento klub zapsán v Kalifornii. The Akita Breeders Association (Asociace chovatelů akit) se zformovala o něco později a rozšířila tak opět počet klubů. Když jim bylo prvním klubem (viz. Americká asociace Akit) zakázáno použít tento název, na který si činili nárok, požádali Asociaci o sloučení, s čímž Spelmeyer souhlasil. Zmatek pak ještě dále vzrostl, když Charles Rubenstein vytvořil další klub v r. 1963, The American Akita Breeders (Chovatelé amerických akit), který podporovaly některé významné chovatelské stanice tehdejší doby.

Uznání American Kennel Clubem (AKC)

Uznání vyžadovalo existenci jednotného klubu pro plemeno, přesto se dva hlavní kluby odmítly sloučit, a to i navzdory smírčímu řízení, které proběhlo roku 1969. Nové stanovy vedení v dalším období konečně znamenaly průlom a Akita Club of America (ACA) se tak stal jednotným národním chovatelským klubem. Posledním zbývajícím krokem k uznání American Kennel Clubem byla aktualizace plemenné knihy. Jednalo se o více než 3 tisíce registrací, a to jistě nebyl zanedbatelný úkol. 4. dubna 1973 byl akitám přiznán právoplatný statut AKC. Mezitím se národnímu klubu podařilo vytvořit standard a prosadil registraci akit již do plemenné knihy včetně jejich potomků. Poté, co došlo ke stabilizaci registrace jedinců, nové importy z Japonska už nemohly být přijímány, protože AKC neměl vzájemné vazby s žádným japonským kynologickým klubem. Akita Club of America se stal součástí American Kennel Clubu v r. 1995.

Mezitím v Japonsku

Během let, kdy rostla popularita plemene v severní Americe, chovatelé v Japonsku pokračovali ve výzkumech a studiích o původu akity, aby se o svém národním plemeni dozvěděli co nejvíce.
AKIHO vliv převládl v agendě kolem akit a až dodnes je zdaleka největší a nejvlivnější organizací.
Po válce se dochovalo tak málo akit,že Japonci museli tedy pracovat s tím, co bylo k dispozici, což ne vždy bylo dokonale ideální. Jednou z možností, jak zachovat plemeno naživu během těžkých válečných let a těsně poté, bylo přikřižovat do něj další plemena, a to zejm. německého ovčáka. Použita byla i další původní japonská plemena. Po válce chtěli japonští chovatelé vymýtit jakýkoli náznak, který pokládali za důsledek podobného míšení.
Nakonec byly vyčleněny dvě nejvýznamnější linie poválečného Japonska. Kongo-Go a Goromaru-Go,narozeni ve stejný čas v oblasti Akita/Odate.
Kongo Go byl vítěz výstavních kruhů a všude se o něm mluvilo. Byl tzv. kurogoma neboli černě sezamový, tj. zbarvení, jež se dnes popisuje jako černé, s hnědým podkladem. Psi této barvy často vykazovali rysy, o kterých se japonští chovatelé domnívali, že jsou pozůstatky přikřížení bojových psů nebo tzv. Shin akit. Příliš mnoho bojových tosa inu a dalších evropských mastifovitých psů bylo během rozkvětu vášně pro psí zápasy (od poloviny 19. stol. do počátku 20. stol) kříženo s matagi inu. Vznikl tak velmi velký a silný pes poměrně jednotného typu. Chovatelé jej nazývali Kairyo Inu či Shin Inu (zdokonalený pes). Mnozí měli svěšené uši, volnou kůži a vrásky.
Protože se tyto nežádoucí rysy objevovaly i v linii Kongo Go a chovatelé neuměli eliminovat jejich výskyt, posléze tento směr úplně opustili ve prospěch linie Ichinoseki, která byla postavena na Goromaru Go. Ten byl zbarvením červené pinto s černou maskou. Jeho potomci už odpovídali mnohem více chovatelským představám - pevně stočené ocasy, kůže bez vrásek a těsněji přiléhající, menší ucho .. ; tak se několik desítek let po válce japonští chovatelé posunuli kupředu a jejich psi se výrazně lišili od těch, kteří byli velmi populární a exportovaní těsně po válce.
Psi, kteří zakládali chov v Americe, byli z linií Kongo Go. Roky předtím, než byla uzavřena plemenná kniha, tak se i linie Ichinoseki dostala na americkou půdu. A mnoho amerických chovatelů kombinovalo obě dvě linie. Akity v USA jsou tudíž mnohem rozmanitější co se týče velikosti, barvy a celkového vzhledu než akity v Japonsku. V důsledku tedy mohou jedinci odchovaní po psech importovaných do USA ještě před uzavřením plemenné knihy poměrně přesně připomínat čistě japonské importy přicházející do země dnes. Přesto však též mezi dnešním japonským importem a v USA odchovaným může existovat značný rozdíl.

Moderní kluby v Japonsku

V USA, kde existuje jeden chovatelský klub (AAC), jediná zastřešující organizace (AKC) a jeden standard, se může zdát svět akity v Japonsku dosti matoucí. Stále zde totiž existují tři organizace, kde je možné akity registrovat. AKIHO je dosud největší a nejvlivnější organizace. AKIKYO byla v r. 1988 přeorganizována a stále je činná, zatímco NIPPO se nyní zaměřuje zejména na psy malé a střední velikosti. Japonský kennel klub (JKC) na sebe též převzal agendu týkající se akit, a to od chvíle, kdy se stal všeplemenným registrem a kdy od roku 1992 udržuje vzájemné vazby s Americkým a Kanadským kennel klubem a kdy se opět začalo s importy akit do Ameriky.

Japonská vs. Americká akita

Problémy s rozlišováním mezi „Americkou" a „Japonskou" akitou se objevily nejdříve v Evropě a Jižní a Střední Americe, kde plemeno spadá pod Fédération Cynologique Internationale (FCI).
Vzhledem k tomu, že standardy jsou v každé zemi odlišné, dle FCI politiky je určující standard země původu plemene. Pokud takový standard země původu neexistuje, přichází na řadu standard země s patronátem (viz. příklad: plemeno Sibiřský husky již v zemi původu /Rusku/ neexistuje a zemí s patronátem se staly USA, kde se plemeno dále vyvíjelo a bylo zachováno, FCI tedy použila standard AKC).
Samozřejmě země původu plemene akita existuje, a také byl její standard použit. Existuje AKIHO standard, který byl sepsaný v r. 1955, a většina amerických akit splňuje bez potíží jeho kritéria. Nicméně standard JKC, který na počátku 90. let použila FCI, je již mnohem více omezující, takže s jeho přijetím vyvstaly problémy.
Do této chvíle byla většina akit importovaných do zemí FCI z USA a Kanady. Mnoho těchto importů, stejně tak i jejich potomci, získalo šampionáty krásy FCI. Přijetím standardu JKC tak FCI zapříčinilo vznik ohromné polemiky, neboť tento standard popisuje černou masku jako vadu. FCI dále pod tlakem JKC nařídila rozhodčím, že psům s černou maskou nesmějí zadat ohodnocení Výborný, což jim znemožnilo získání šampionátu krásy. Náhle byli tedy majitelé akit (či jejich potomků) importovaných z USA v obrovské nevýhodě a jejich psí šampioni se tak stali nevystavitelnými. Z tohoto vývoje událostí byli majitelé pochopitelně velmi rozhořčeni a tlačili na delegáty u FCI, aby se tento problém začal řešit.
Důsledkem bylo rozdělení plemene na dvě části, zatímco v USA a Kanadě se stále jedná o plemeno jediné. Japonská akita zahrnuje psy importované z Japonska z posledních let a importy z USA a Kanady se považují za Americkou akitu (přechodně pod názvem Velký japonský pes).